Promlčení lhůty v soukromém právu a ve zdravotním pojištění

2014.22.1

Promlčení lhůty v soukromém právu a ve zdravotním pojištění

Ing. Antonín Daněk

VYŠLO V ČÍSLE 22/2014

Zákon č. 89/2012 Sb., pro který se již vžil pojem nový občanský zákoník (dále jen NOZ), představuje od 1. 1. 2014 základní kámen úpravy soukromého práva, zvané též rekodifikace. V tomto příspěvku bych se zaměřil na problematiku promlčecích lhůt jednak v soukromém právu, jednak v oblasti zdravotního pojištění, kdy při porovnávání aktuálně platné právní úpravy shledáme namísto společných znaků spíše poměrně významné odlišnosti.

Promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dochází k oslabení subjektivního práva v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí doby. Podstata oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, promlčí se nárok z práva vyplývající a soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat. Promlčení však nemůžeme zaměňovat s prekluzí, která naopak představuje úplný zánik subjektivního práva a soud k ní musí přihlížet ze své úřední povinnosti.

V ustanovení § 629 NOZ jsou sjednoceny obecné délky subjektivní promlčecí lhůty na tři roky a objektivní promlčecí lhůty na deset let ode dne, kdy právo dospělo, není-li zvláštní úpravou stanoveno jinak. Touto zvláštní úpravou můžeme v § 636 NOZ chápat například objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody nebo jiné újmy, která se počítá ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla, v délce deseti let, a pokud byla škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Zde je patrný rozdíl ve srovnání s právní úpravou občanského zákoníku, platnou do 31. 12. 2013, podle které se běh objektivní promlčecí lhůty stanovil okamžikem, kdy došlo k porušení povinnosti, která je příčinou vzniku škody, což umožňovalo promlčet právo na náhradu škody dříve, než by vznikla škoda.

Zvláštní úprava promlčení se týká i např. bezdůvodného obohacení, kde je obdobná úprava jako u práv na náhradu škody nebo jiné újmy, dále práv zapsaných do veřejného seznamu, která mohou být vykonávána nepřetržitě nebo opakovaně v délce deseti let, popř. v délce tří let, pokud brání osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva podle § 633 odst. 1 NOZ.

Zásadní změnu v aplikaci institutu promlčení představuje možnost si smluvně dohodnout délku promlčecí lhůty, a to dle § 630 odst. 1 NOZ v délce od jednoho roku do patnácti let. Dřívější právní úprava takové variantní řešení neumožňovala. Toto ujednání musí respektovat ochranu tzv. slabší strany (typicky spotřebitele), takže pokud je kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, je toto ujednání ze zákona neplatné.

Právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 NOZ se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na trh. Škodu způsobenou vadou movité věci určené k uvedení na trh jako výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití nahradí ten, kdo výrobek nebo jeho součást vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak získal, a společně a nerozdílně s ním i ten, kdo výrobek nebo jeho část označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem, jakož i ten, kdo výrobek dovezl za účelem jeho uvedení na trh v rámci svého podnikání. Škoda na věci způsobená vadou výrobku se hradí jen v částce převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla; není-li tento den znám, pak v den, kdy byla škoda zjištěna.

Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

Promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.

Je logické, že důsledkem značné intenzity finančních toků v systému veřejného zdravotního pojištění je vznik pohledávek či závazků jak na straně subjektů povinovaných placením pojistného, resp. záloh na pojistné, tak na straně zdravotních pojišťoven. V rámci systému řešíme pohledávky:

• zdravotních pojišťoven, které představují ze strany plátců neuhrazené dlužné pojistné, penále, pokuty a přirážky k pojistnému,

• plátců pojistného, spočívající v existenci přeplatku u zdravotní pojišťovny, ze kterého pak vyplývá reálný nárok plátce na jeho vrácení (za předpokladu, že tento nárok není promlčen), kdy relevantním řešením může být i započtení přeplatku s pohledávkami zdravotní pojišťovny v dalším období.

Pokud plátce (viz dále) neuhradí platbu zákonem mu uloženou, případně ji uhradí opožděně, bude se zdravotní pojišťovna nepochybně dříve či později domáhat svých zákonných nároků. Tyto nároky na vzniklé pohledávky jsou uplatňovány ve smyslu zákona, neboť informační systémy zdravotních pojišťoven (případně v součinnosti s jinými institucemi) kvalifikovaně umožňují evidovat a následně vyčíslit příslušnou pohledávku.

Registruje-li zdravotní pojišťovna některou z výše uvedených pohledávek, je dlužník zpravidla nejprve vyzván k dobrovolné úhradě konkrétního dluhu. Pokud tento dluh není ve stanovené lhůtě uhrazen, zahájí zdravotní pojišťovna v předmětné záležitosti správní řízení a následně vystaví platební výměr. Jedná-li se o zcela nezpochybnitelné pohledávky, může zdravotní pojišťovna využít výkazu nedoplatků. Pravomocné a vykonatelné tituly se pak u neuhrazených částek stávají předmětem vymáhání. Plátce si musí být vědom skutečnosti, že pokud nevyrovná dluh v souladu se zákonem, je zdravotní pojišťovna povinna nárokovat jeho zaplacení včetně příslušenství. Při nedisciplinovanosti plátce (nepodávání Přehledů) může zdravotní pojišťovna využít institutu stanovení pravděpodobné výše pojistného a z ní se odvíjejícího penále.

Pokud plátce uznává dlužné pojistné co do důvodu a výše, měl by toto ve svém vlastním zájmu urychleně zaplatit, popřípadě se domluvit se zdravotní pojišťovnou na splátkovém kalendáři (i při splátkách však penále nadále běží při sazbě 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení). Zaplacení dlužné částky pojistného má totiž dvě výhody – jednak dnem úhrady dluhu přestává běžet penále, jednak je zaplacení dlužné částky pojistného nezbytným předpokladem pro rozhodování o odstranění tvrdosti ve věci prominutí dlužného penále, pokud si plátce tuto žádost podá.

Penále se nepředepíše, nepřesáhne-li v úhrnu 100 Kč za kalendářní rok a zdravotní pojišťovna taktéž nevymáhá dlužné pojistné nepřesahující 50 Kč. Naproti tomu zákonná úprava neumožňuje zdravotní pojišťovně nevrátit plátci nízké částky přeplaceného pojistného či penále.

Do 30. 11. 2011 platilo, že právo zdravotních pojišťoven předepsat dlužné pojistné (i penále) se promlčovalo za pět let ode dne splatnosti. Změnou ustanovení § 16 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. byla tato doba od 1. 12. 2011 prodloužena na 10 let, čímž dostaly zdravotní pojišťovny podstatně delší období pro vyměření a následné vymáhání svých pohledávek. Je také pravdou, že ani relativně dlouhá pětiletá promlčecí doba mnohdy nestačila k vyměření pohledávek nebo alespoň k provedení tzv. kvalifikovaného (neboli nároky zdravotní pojišťovny zachovávajícího) úkonu.…